(Ne)žila jsem

  20:15 - Před třemi lety bych v tuhle dobu nejspíš seděla doma a snažila se nějak skloubit učení do školy s vařením večeře pro přítele. Bylo mi čerstvých 18 let, ale hravě bych se mohla měřit se 30ti letou ženskou se dvěma dětma a manželem. Každý den pro mě byl stereotyp. Ve škole mě to nudilo a doma vlastně taky.

  Když se nad tím zpětně zamyslím, měla jsem všechno, po čem jsem dlouho toužila. Přítele, volnost od rodičů a bydlela jsem v Praze, která byla mým snem. Přesto jsem ale neměla pocit, že by mě tenhle způsob života naplňoval. Za ten rok ,co jsme spolu bydleli, jsem se nebyla bavit nikde v Praze. Spokojila jsem se s gaučem, x-tým dílem  ulice a  večerkou v devět.

  Jako vážně!? Vážně jsem tak mrhala časem!? Jak jsem se s tímhle mohla spokojit?!

  Na diskotéce jsem radši netancovala - co kdyby se někdo díval že jo. Zpívala jsem si jen pokud jsem věděla, že mě nikdo neuslyší - kdyby to náhodou znělo falešně. Vzala bych si raději ty sytě rudé šaty s volnými zády, ale pro jistotu na sebe navlíknu jen džíny a obyč triko, abych moc nevyčnívala z davu. Ztotožnila jsem se s názory druhých, než abych řekla ten svůj - co kdyby náhodou byl podle nich blbý.

Shrnuto a podtrženo...Nežila jsem..

  Věřím, že nic se v životě nestane jen tak a všechno má svůj důvod. A tahle "náhoda" mě v tom ještě víc utvrdila. Potkali jsme se v nemocnici. On kvůli jeho zlomené noze a já v práci, přestože v ten den jsem měla mít původně volno. Dali jsme se do řeči a druhý den už mě vyzvedával v práci s plánem jak prošmejdíme každou uličku v Praze. A á? Neskutečně mě to nakazilo pozitivní energií a nechtěla jsem už ani minutu svého života promrhat povalováním se. Za pár dní mě vzal se svými kamarády do baru. Všichni se skvěle bavili a byli opilí. Já střízlivá se sevřeným žaludkem, že po mě  budou chtít, abych šla tancovat. A taky že jo. Pět neodbytných lidí do mě hučelo, abych neseděla jako pecka na židli a šla se bavit. Dlouho jsem se bránila a bála jsem se, že se ztrapním. Pak ale sama nevím co mi v hlavě přecvaklo a najednou jako bych hodila všechen stud za hlavu a prostě jsem šla. Nejde ani popsat jak jsem byla nabitá pocitem štěstí a určitou formou lhostejnosti vůči tomu co si o mě kdo myslí. V tu chvíli mi došlo, jak hrozně "suchý" a svázaný život jsem žila. Nebyla jsem to já, ale jen postoj, který ode mě společnost očekávala.

  Proč bych si měla dělat hlavu s tím, že mě někdo nebude mít rád kvůli mým názorům, chování, nebo dokonce jen kvůli tomu, jak se oblékám? Takový člověk mi za to nestojí.

  A když na to občas náhodou zapomenu, zastavím se, rozhlédnu se kolem sebe a cítím vděčnost za to, jak žiju. Že každý den můžu zažít něco nového, vzrušujícího. Kolem nás je spoustu krásných míst, které jsme ještě neobjevili. Spoustu krásných lidí (nejen navenek, ale i uvnitř), které můžeme poznat a vyměnit si své životní příběhy a spoustu zkušeností a zážitků, které na nás čekají na každém rohu.

  Nic z toho ale nezískáme s ovladačem v ruce rozvalení na pohovce a věčným přemítáním o tom, co by si o mě asi lidé pomysleli, kdybych se chovala přesně tak jak chci a říkala věci přesně tak, jak je cítím. Vezmi tedy svůj život do vlastních rukou a každý den udělej jedinečným. Protože čas letí jako splašený a byla by škoda, nechat si ho protéct mezi prsty. ♥