prostě živo(t)

  Třeba jsem jen přehnaně hodná. Možná vidím svět až moc růžově a ostatní to vůbec neocení tak, jak si představuji, ale miluji pomáhat, dělat dobré skutky nebo jakkoli jen to chcete nazvat. Jsou to maličkosti. Pustit starého pána sednout v tramvaji. Usmát se na obsluhu v kavárně a poděkovat jim, protože oni tam stojí 12 hodin na nohou a snaží se lidem zpříjemnit den, přestože na to ani oni občas nemají náladu ( vlastní zkušenosti :D ). Vyslechnout starší paní co na vás začne jen tak mluvit ve vlaku, protože si prostě nemá s kým popovídat a je vděčná za to, že jí někdo vyslechne. Poslední dobou mám hroznou úctu ke starým lidem. Tolik zkušeností co během svého života získali, zážitků a moudra, co nám mohou předat. Často k tomu ale nemají příležitost, kvůli předsudkům, které ke starším lidem máme. Vš echno jsou to věci, které nic nestojí, a přesto tolik potěší. Jak mě, tak i toho komu "pomůžu". Měli by jsme si ten život dělat hezčí, lidštější. Usmívat se, rozdávat pozitivní

    Nebude to dneska, zítra, ani za týden..   Nejspíš to znáš a u mě je to už dost ohraný příběh. Koukneš se do zrcadla a nespokojenost s tvým tělem tě přivede na myšlenku, že se sebou musíš začít něco dělat. Začneš si slibovat, jak od zítra začneš makat, jíst jen ty super zdravé potraviny a už nikdy si nedopřeješ ani kostičku čokolády.   První, druhý den do toho dáš všechno  Striktně si hlídáš jídelníček, tréninky jedeš naplno. Napálíš tam hned "1000" opakování po několika sériích a čekáš, že výsledky se dostaví nejlépe okamžitě a za týden budeš vypadat jako kdejaká fitnesska z instagramu. Za pár dní už ale tvoje tělo nemůže. Jsi bez energie, cvičení je pro tebe za trest a jsi zklamán/a z toho, že na sobě nevidíš žádné výsledky. A tak tě ta motivace k tomu změnit své tělo pomalu opouští. Začneš se utěšovat tím, že mít tělo podle tvých přestav je prostě nemožné a to ani nemluvím o tom pocitu selhání, který v sobě probudíš. Na nějaký čas se tedy smíříš s tím, že pro

  Nebylo to lehký, nepřešlo to ze dne na den. Několikrát jsem si řekla, že už je to za mnou a zase se to vrátilo. Věděla jsem ale, že takhle už to dál nejde a musím s tím něco dělat. Nejdůležitější bylo chtít a vydržet, ale pomohlo mi i spoustu "triků" o kterých píšu níž ↓   1. Vypadnout někam ven      Kdykoli jsem měla pocit, že mám chuť se přejíst a že doma je spoustu nezdravých věcí, prostě jsem se sebrala a šla ven. Jen tak jsem se toulala a rovnala si všechno v hlavě. Až když jsem si byla jistá, že zvládnu být doma, aniž bych vyluxovala celou ledničku, vrátila jsem se. 2. Tvořit     Jen tak jezdit štětcem po plátně. Malovat všechny své pocity, nebo se naopak jen soustředit na detail a zapomenout na všechno okolo. Taky psaní. To mi pomohlo asi ze všeho nejvíc. Prostě jen tvoř...a zapomeň na všechno to zlé co se v tobě právě odehrává. 3. Pochválit se     Kdy naposledy jsi si stoupnula před zrcadlo a pochválila jsi se? Řekla si, že jsi krásná. A to teď nemys

Možná kdybych šla na jinou školu... Možná kdybych si to uvědomila dřív... Možná kdyby to bylo o pár let později...  Možná kdybych poslouchala sebe a ne ostatní...     Bylo mi 13let, sotva jsem si přestala hrát s panenkami a přede mnou stálo obrovské rozhodnutí. Holka, která doposud rozhodovala maximálně tak o tom, jestli si ve školní jídelně dá oběd číslo 1 nebo 2, se najednou měla rozhodnout, čím za 5 let bude.  Nechápavě jsem poslouchala své spolužáky, kteří měli svou budoucnost nalajnovanou až do prvního vnoučete a jasně věděli, na jakou školu chtějí jít. Mě se hlavou prohánělo spoustu představ o mé budoucnosti, ale  v celku to nebylo nic použitelného.   ↓  ↓  ↓  Pedagogika ( kdybych jen tehdy věděla to, co vím teď )     Je mi čerstvě 21. A víte co? Pořád nevím čím chci být. Střídám práce jak ponožky, pravidelně chodím domů s pocitem, že jsem k ničemu a pomalu se rozplývající vírou v lepší zítřky. Já vím, říkali to. Říkali, že život po škol

   Možná proto, že má silnější stehna, velký nos a nebo prostě jen proto, že je to nová holka tvého bývalého, stačí ti to jako důvod, aby jsi ostatní přesvědčovala o tom, jak je vlastně hrozná.   Občas bych si přála být kluk. Všechno si řeknou narovinu, neřeší blbosti a když už to jinak nejde, tak se prostě poperou a všechno je zas ok. Zatímco holky si hrají na nejlepší kamarádky, říkají si sladké řečičky, ale jen co se rozloučí, už jedna druhou pomlouvá.   Tím jsem ale trochu odbočila. Chtěla jsem říct, že mě mrzí, že holky nedrží při sobě. Copak víme, jaké ta holka o které máme předsudky má ve skutečnosti problémy? Všechny máme nějaké pozlátko, které prezentujeme společnosti, ale není to ani polovina z toho, co doopravdy cítíme,žijeme. Každá má něco, co se jí na sobě nelíbí. Ta krásná hubená holka se stydí za malý zadek a ta holka při těle by zas dala cokoli, aby ho měla alespoň trochu jako ona. Nechci teď ale holky dělit na "tlusté" a "hubené", protože na to

  20:15 - Před třemi lety bych v tuhle dobu nejspíš seděla doma a snažila se nějak skloubit učení do školy s vařením večeře pro přítele. Bylo mi čerstvých 18 let, ale hravě bych se mohla měřit se 30ti letou ženskou se dvěma dětma a manželem. Každý den pro mě byl stereotyp. Ve škole mě to nudilo a doma vlastně taky.   Když se nad tím zpětně zamyslím, měla jsem všechno, po čem jsem dlouho toužila. Přítele, volnost od rodičů a bydlela jsem v Praze, která byla mým snem. Přesto jsem ale neměla pocit, že by mě tenhle způsob života naplňoval. Za ten rok ,co jsme spolu bydleli, jsem se nebyla bavit nikde v Praze. Spokojila jsem se s gaučem, x-tým dílem  ulice a  večerkou v devět.   Jako vážně!? Vážně jsem tak mrhala časem!? Jak jsem se s tímhle mohla spokojit?!   Na diskotéce jsem radši netancovala - co kdyby se někdo díval že jo. Zpívala jsem si jen pokud jsem věděla, že mě nikdo neuslyší - kdyby to náhodou znělo falešně. Vzala bych si raději ty sytě rudé šaty s volnými zády, ale pro