prostě živo(t)

   Protože není nic lepšího než jíst zdravě a ještě k tomu chutně, rozhodla jsem se, že se s Vámi podělím i o pár mých receptů, které většinou vznikly na základě "mám chuť na tohle, tohle a tamto a možná by z toho šel splácat nějaký koláč :D ". Takové ty rychlovky jsou podle mě ale stejně nejlepší a nejvíc mě baví.   Tak už dost řečí a tady máte první recept na oreo dortík, který jsem pekla poprvé a dopadl úplně luxusně ♥ Dokonce i zarytí odpůrci zdravějšího pečení mi ho pochvílili :D Oreo dortík Korpus 1: 120g mouky ( 80g špaldová, 40g rýžová - ale můžete vyměnit i za jinou ) 100g bílého jogurtu 2 vejce 1 polévková lžíce oleje 50g kakaa 2 lžičky kypřícího prášku sladidlo podle chuti Všechny ingredience smícháme a nalijeme do dortové formy ( buď vymazané, nebo s pečícím papírem na dně, aby šel dort hezky vyndat) Korpus 2: Úplně ty stejné ingredience jako na korpus 1, akorát bez kakaa Druhý korpus nalijeme na ten první a špejlí promícháme, aby

  Třeba jsem jen přehnaně hodná. Možná vidím svět až moc růžově a ostatní to vůbec neocení tak, jak si představuji, ale miluji pomáhat, dělat dobré skutky nebo jakkoli jen to chcete nazvat. Jsou to maličkosti. Pustit starého pána sednout v tramvaji. Usmát se na obsluhu v kavárně a poděkovat jim, protože oni tam stojí 12 hodin na nohou a snaží se lidem zpříjemnit den, přestože na to ani oni občas nemají náladu ( vlastní zkušenosti :D ). Vyslechnout starší paní co na vás začne jen tak mluvit ve vlaku, protože si prostě nemá s kým popovídat a je vděčná za to, že jí někdo vyslechne. Poslední dobou mám hroznou úctu ke starým lidem. Tolik zkušeností co během svého života získali, zážitků a moudra, co nám mohou předat. Často k tomu ale nemají příležitost, kvůli předsudkům, které ke starším lidem máme. Vš echno jsou to věci, které nic nestojí, a přesto tolik potěší. Jak mě, tak i toho komu "pomůžu". Měli by jsme si ten život dělat hezčí, lidštější. Usmívat se, rozdávat pozitivní

    Nebude to dneska, zítra, ani za týden..   Nejspíš to znáš a u mě je to už dost ohraný příběh. Koukneš se do zrcadla a nespokojenost s tvým tělem tě přivede na myšlenku, že se sebou musíš začít něco dělat. Začneš si slibovat, jak od zítra začneš makat, jíst jen ty super zdravé potraviny a už nikdy si nedopřeješ ani kostičku čokolády.   První, druhý den do toho dáš všechno  Striktně si hlídáš jídelníček, tréninky jedeš naplno. Napálíš tam hned "1000" opakování po několika sériích a čekáš, že výsledky se dostaví nejlépe okamžitě a za týden budeš vypadat jako kdejaká fitnesska z instagramu. Za pár dní už ale tvoje tělo nemůže. Jsi bez energie, cvičení je pro tebe za trest a jsi zklamán/a z toho, že na sobě nevidíš žádné výsledky. A tak tě ta motivace k tomu změnit své tělo pomalu opouští. Začneš se utěšovat tím, že mít tělo podle tvých přestav je prostě nemožné a to ani nemluvím o tom pocitu selhání, který v sobě probudíš. Na nějaký čas se tedy smíříš s tím, že pro

  Nebylo to lehký, nepřešlo to ze dne na den. Několikrát jsem si řekla, že už je to za mnou a zase se to vrátilo. Věděla jsem ale, že takhle už to dál nejde a musím s tím něco dělat. Nejdůležitější bylo chtít a vydržet, ale pomohlo mi i spoustu "triků" o kterých píšu níž ↓   1. Vypadnout někam ven      Kdykoli jsem měla pocit, že mám chuť se přejíst a že doma je spoustu nezdravých věcí, prostě jsem se sebrala a šla ven. Jen tak jsem se toulala a rovnala si všechno v hlavě. Až když jsem si byla jistá, že zvládnu být doma, aniž bych vyluxovala celou ledničku, vrátila jsem se. 2. Tvořit     Jen tak jezdit štětcem po plátně. Malovat všechny své pocity, nebo se naopak jen soustředit na detail a zapomenout na všechno okolo. Taky psaní. To mi pomohlo asi ze všeho nejvíc. Prostě jen tvoř...a zapomeň na všechno to zlé co se v tobě právě odehrává. 3. Pochválit se     Kdy naposledy jsi si stoupnula před zrcadlo a pochválila jsi se? Řekla si, že jsi krásná. A to teď nemys

Možná kdybych šla na jinou školu... Možná kdybych si to uvědomila dřív... Možná kdyby to bylo o pár let později...  Možná kdybych poslouchala sebe a ne ostatní...     Bylo mi 13let, sotva jsem si přestala hrát s panenkami a přede mnou stálo obrovské rozhodnutí. Holka, která doposud rozhodovala maximálně tak o tom, jestli si ve školní jídelně dá oběd číslo 1 nebo 2, se najednou měla rozhodnout, čím za 5 let bude.  Nechápavě jsem poslouchala své spolužáky, kteří měli svou budoucnost nalajnovanou až do prvního vnoučete a jasně věděli, na jakou školu chtějí jít. Mě se hlavou prohánělo spoustu představ o mé budoucnosti, ale  v celku to nebylo nic použitelného.   ↓  ↓  ↓  Pedagogika ( kdybych jen tehdy věděla to, co vím teď )     Je mi čerstvě 21. A víte co? Pořád nevím čím chci být. Střídám práce jak ponožky, pravidelně chodím domů s pocitem, že jsem k ničemu a pomalu se rozplývající vírou v lepší zítřky. Já vím, říkali to. Říkali, že život po škol